Dnes odpoledne mi přišel email od Salesiána, ve kterém byl v příloze přiložený velmi hezký příběh, který bych s Vámi ráda sdílela... :o)
Dvě zvířata
(Pavel Kantorek: Žoužel)
Musím přiznat, že nerad běhám. Vždy jsem měl za to, že tělo se nemá opotřebovávat nadměrným pohybem, jako třeba rychlou chůzí, o klusání nemluvě. Nikdy jsem nechtěl, aby můj organizmus skončil svou funkci předčasně, jako tomu bývá u rychle ojetých podnikových aut. Tento názor jsem zastával až do nedávna, kdy mi můj přítel Honza vysvětlil, že pravý opak je pravdou. Honza je všeobecný lékař, který svou práci bere jako životní poslání. Neustále pročítá lékařské magazíny, kde se dovídá o nových poznatcích v medicíně. Beru tedy jeho rady vážně a jako fyzik se s ním příliš nehádám o logičnosti lékařského úsudku. Už dávno mi bylo řečeno, že medicína je umění, nikoli věda.
Honza mi zhruba vysvětlil, že na rozdíl od auta se lidské tělo neustále obnovuje, a když se trochu přetíží, obnovuje se lépe. No dobrá, řekl jsem si, to jaksi dává smysl. A začal jsem běhat. Problém je, že mě běhání nebaví a strašně se u toho nudím. Podařilo se mi ale najít pěknou trasu po cestičkách v místním parku, kde se pohybuje několik lokálních veverek a hodně, většinou neviditelných, švitořivých ptáků.
Během pár týdnů jsem tu trasu několikrát proběhl a všiml jsem si, že na lavičce, pod mohutným stromem, sedává starší prošedivělý pán. Když jsem běžel kolem něho, tak mě pokaždé se zájmem sledoval a měl jsem dojem, že se mírně usmívá. Jednou jsem byl trochu unavený, a když jsem se blížil k lavičce, zmírnil jsem poklus do kroku a u lavičky jsem se zastavil.
„To je fuška co?" usmál se na mě pán. Pokýval jsem hlavou, protože jsem byl příliš udýchaný na to, abych mohl kloudně odpovědět.
„Posaďte se a odpočiňte si," vybídl mě a posunul se ke kraji lavičky. Dopadl jsem na tvrdé dřevo a zvrátil hlavu dozadu. Modrá obloha před očima mi pomalu vracela dech.
„To je pěkné, že se tak snažíte," pochválil mě pán, „rád se dívám na lidi, kteří se o něco snaží."
„Víte, že ani nevím, o co se snažím?" řekl jsem upřímně. „Můj doktor mi doporučil běhání, abych si zlepšil funkci organizmu. Prej budu žít zdravěji a lépe."
„No, zdravěji určitě," pokýval hlavou pán, „ale lépe… to asi ne. Jak žijete, to záleží spíše na tom, co se vám děje v hlavě než ve svalech. Jak přemýšlíte, to je důležité."
„Jak přemýšlím…, jak přemýšlím…,“ zamumlal jsem, „co tím myslíte?"
„No," odvětil pán pomalu, „většina lidí nepřemýšlí vůbec. Většina lidí jen reaguje na vnější okolnosti a to tak, jak jeto někdo naučil nebo jak to viděli u jiných lidí nebo v televizi nebo bůhvíkde. Lidé většinou jen líně fantazírují."
„S tím bych tak docela nesouhlasil," namítl jsem. „Lidé se přece aktivně učí a jednají na základě svých zkušeností, ne?"
„Ano a ne," odvětil pán. „Lidské jednání je celkem jednoduché vysvětlit. Každý člověk žije ve dvou světech -ten vnější, který vnímá svými pěti smysly, no a pak ten vnitřní, to je jeho fantazie, víra, předsudky a podobně. To už má každý tak nějak naprogramováno od útlého dětství a také geneticky. No a každý člověk jedná spíše podle svých vnitřních fantazií, než podle skutečné reality světa kolem sebe."
„Tak s tím bych tedy opravdu nesouhlasil," oponoval jsem. „Na příklad, každý řidič musí reagovat na jakoukoli situaci na silnici, to je ten vnější svět, ne?"
„Ano," usmál se pán, „to je přesně ono. Zkušený řidič nemusí na řízení vůbec myslet. Může při řízení uvažovat o čemkoli jiném, může poslouchat rádio, povídat si s pasažérem a řídí jen mechanicky tak, jak se to naučil. Nemusí prostě na řízení myslet, stejně jako vy nemusíte myslet na to, že dýcháte."
„Hmmm..," řekl jsem neurčitě, „A jak tedy člověk vlastně přemýšlí?"
„Člověk je přinucen přemýšlet jen tehdy, když se musí nějak rozhodnout," odvětil pán. „A tam nastávají ty problémy. Proto se většina lidí vlastnímu rozhodování vyhýbá, kde může. Lidé většinou nechtějí, nebo prostě nevědí, jak se rozhodnout. Proto raději přejímají názory a rady jiných, a pak je také viní z toho, když to nějak nevyjde, nebo když nejednali správně."
„No, to máte asi pravdu," připustil jsem, protože jsem si už mnohokrát všiml, že když se něco nepovede, hodně lidí vždy ukazuje prstem na někoho jiného.
„Ale co když se člověk musí opravdu rozhodnout sám za sebe, když nemá nikoho, kdo by mu poradil?"
„Když se lidé opravdu musí rozhodnout sami, pak to záleží jen na jejich vnitřním zvířeti."
„Na čem?" zeptal jsem se překvapeně.
„Na silnějším lidském zvířeti," odvětil pán.
„Tak tomu opravdu nerozumím," zavrtěl jsem hlavou.
„To máte tak," řekl pán, „v každém člověku žijí dvě zvířata. Jedno hodné zvíře a jedno zlé zvíře. To hodné zvíře je pracovité, pozorné, pomáhá a slouží lidem, a to zlé zvíře, to je sobecké, líné, požitkářské, útočí a zraňuje. No a ta dvě zvířata se mezi sebou neustále perou o to, které bude vládnout."
To je zajímavý pohled, pomyslel jsem si. „A které z nich je silnější, které zvíře vyhrává?" zeptal jsem se se zájmem.
„Jo, příteli," odvětil šedovlasý pán, „to záleží jen na tom, které z těch dvou zvířat krmíte."
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.