Zimní radovánky nestárnou?

Čas letí jako voda, a roky neřízeně přibývají. Nedávno jsem vzpomínala, jak jsme jako malé děti u babičky na dvorku stavěly velikánské sněhuláky a různé zákopy pro sourozenecké sněhové bitvy. Jako děti jsme měly z čerstvě napadaného sněhu upřímnou velikánskou radost, a mohly jsme se ve sněhu plácat od rána do soumraku. :o)

Postupem času si ale začínám stále více uvědomovat, jak stárnu. Sice z napadaného sněhu mám radost, ale do radosti se mi vkrádá strach. Strach o rodiče, o sourozence, a o přítele. Myslím na ně, aby v pořádku dojeli do práce, do školy a domů. 

Sníh už není jen tou dětskou ikonou radosti. 

Už tu není jen dětská radost, ale i obavy.

Ale zimní radovánky jsou, chvíle strávené na sněhu s nejbližšími, těmi nejkrásnějšími momenty.

Chvíle, kdy se naše vnitřní rozpustilé dítě bezstarostně rozdovádí. Tyto chvíle nestárnou... A za tyto chvíle děkuji Pánu.

PS: S pohledem na mého nejmladšího brášku mě napadá, že takto v klidu ho můžeme vidět jen když spí, nebo když je zasypaný po pás ve sněhu.. tuto chvíli také nezapomenu. :o)