Můj první "opravdový puťák"

Velmi ráda chodím na procházky (toulky) do přírody. Mám ráda přírodu a procházky všeho druhu, krátké i dlouhé, do kopců i z kopců... po rovinkách, po silnicích, v terénu louky či pole; procházky přes den, ale i v nočních hodinách. Procházky jsou fajn, protože skýtají jakési kouzlo okamžiku "tady a teď". :) 

Jednou takovou trochu netradiční procházkou je tzv. puťák. Tj. pěší putování odněkud, někam, někudy (přírodou) s přespáním pod širým nebem.

Tuto procházku se spaním venku jsem až do letošní chaloupky neabsolvovala, přestože spaní venku (sice na zahradě) je pro mě záležitostí libou. Vždy jsem natrefila na chaloupkách na puťák, který byl celodenním výletem (chůze tam a oklikou zpátky) nebo jsme se přesunuli z bodu Á do bodu Bé, kde bylo přespání zajištěné v krytém místě, případně opět pod širákem (na zahradě či dvorku) s jistotou blízkého úkrytu.

Na letošní puťák nezapomenu!

Celá naše výprava začala koukáním na předpověď počasí, která nebyla jistá. Chvilkou bylo slibované nádherné teplé počasí s možností lehké přepršky, v dalším okamžiku se přidaly možnosti bouřek. Stáli jsme před otázkou, zda vyrazit hned po večeři, a nebo počkat do večerních nebo ranních hodin. Rozhodli jsem se pro variantu Á - vyrazit hned po večeři...

Po té, co se nám podařilo děti nabalit a vystrkat před faru, s pohledem na zamračenou oblohu a blížící se bouřkový mrak, vyrážíme s plnou polní na cestu. Hnedka v půlce vesnice se spouští průtrž deště a začíná to pravé dobrodružství. Rozbalujeme velkou plachtu, pod kterou se na chodníku rovnáme s dětmi do štrůdlu a pochodem se vracíme na cestu zpět.
Přeprška přestává téměř do 2 minut, které se v tom okamžiku rovnaly snad hodině. Ikdyž po plachtou, tak dosti promočení, se utíkáme do autobusové zastávky. V momentě úprku do sucha zjišťujeme, že se na obloze vybarvila nádherná duha (není divu, když během přepršky prosvítalo sluníčko mezi mraky).
Po větě, "Jé, to je krásná duha", všichni opouští místo v suchu, a déšť nedéšť se chtějí podívat na onu krásu. Dva dny předtím měly děti pomoci Noemovi zachraňovat tonoucí zvířátka, a vzpomněly si i na témátko, na kterém jsme v Bibli četli příběh o Noemovi a o Smlouvě Boha s člověkem.

Nastala chvilka pro focení duhy, během které pršet přestalo, ale objevila se nová otázka. Jít dál, pokračovat v cestě i s rizikem, že znovu promokneme (né, že bychom byli zrovna suší), nebo se vrátit na faru do sucha? Vedoucí udělali kolečko hlasování, mimo dosah dětí.
Chcete pokračovat, nebo se vrátit? Děti, ač některé trochu zmoklé, začaly skandovat neuvěřitelně silným dojmem... "My chceme jít, my chceme jít...!"

Bláznivé! Dobře, pokračujeme!

Cestou jsme rozehráli hru "JO" (tj. když kdokoliv řekne "jo", a někdo jiný ho uslyší a plácne, tak mu musí onen plácnutý odevzdat jeden papírek alias živůtek), proto putování ubíhalo vcelku rychle, a počasí vypadalo umoudřené, teplé a slunečné.
Při soumraku jsme již začali vyhledávat cestou místo, kdy bychom mohli složit svá těla k odpočinku. Docela dlouho jsme šli po polní cestě, kdy z jedné strany bylo pole a z druhé taktéž, proto jsme se při prvním možném místě, kde by se naskládalo 13 lidí, utábořili.

Zachumlali jsme se do spacáků, dali jsme si druhou večeři, večerní modlitbu a zalehli ke spánku. Obhlíželi jsme oblohu, na které byly ze dvou stran strašidelné mraky a někde v dálce byl slyšet hrom.
Lehký vánek se měnil v silnější a studený vítr, ze kterého jsme měli trochu obavy, aby nám nepřifoukal nějaký ten déšť.

Po chvilce už bylo slyšet chrupkání některých svěřenců, ale obavy o děti, aby jim nebyla zima, a aby nezačalo moc pršet, mi nedaly spát. Zachumlaná ve spacáku jsem pozorovala hvězdné nebe s občasným mráčkem putujícím kolem nás. Vysílala jsem prosby a modlitby směrem nahoru, aby naše putování dobře dopadlo a nikomu se nic zlého nepřihodilo.

Stupňující se studený vítr, a mraky nahánějící hrůzu...je to dobrodružné a ptám se sama sebe: Bude pršet? Nebude pršet? A co budeme dělat, jestli začne nějaký veliký slejvák?
Otáčím se na bok, a na chvilinku usínám. Po probuzení a pohledu na mobil zjišťuji, že jsem právě usnula na celých 17 minut... vítr pořád studeně fouká, a my jsme utábořili zrovna na takové rovince mezi poli, kde nejsme moc krytí (jsme to ale trubky).

Na déšť to zatím nevypadá, ale proč naše zdravotnice pořád bliká tou baterkou? Zhasne, rozsvítí, za chvilku zhasne a poté opět rozsvítí... zhasne, rozsvítí. Hledá něco? Přece se nebudu otáčet ve spacáku na druhý bok. Nedá mi to, a otáčím se na zdravušku zjišťujíc, že klidně spí a domnělá rozsvícená baterka je velikánský měsíc, který svým odrazem světla svítí po okolní krajině jako dálkové světlo právě projíždějícího auta.
Vítr ženoucí mraky po obloze hraje hru na světlo a stín, rozžíhá a zhasíná linoucí se odrazy z měsíce. Je to nádherný pohled.

Posadila jsem se, abych se mohla lépe rozhlédnout po spících dětech a vedoucích. Zjišťuji, že nejsem jediná, kdo nespí. Na "dálku" a bez brýlí rozeznávám sedící siluetu naší hl. vedoucí.
Znovu se odhodlávám ke spánku, ale po cestiče slyším přicházet krůčky nějakého lesního návštěvníka. Nemám odvahu zjišťovat, co je to zač. Naštěstí je návštěvník více bojácný než já, a zase rychle prchá zpátky odkud přišel.

Nakonec spánek po dlouhé době také přichází, ale po kratší době je přerušen začínajícím kapáním deště. Jsou to vcelku velké kápoty, ale v malé intenzitě.. třeba hned zase přestane. Opak je pravdou, po chvilince se déšť rozrůstá, proto volím taktiku co nejméně se ve spacáku mlet a být co nevíce zakuklená. Připadá mi to jako půl dne, ta doba, co prší. Cítím, jak mi skrz spacák protéká voda a pomalinku se mi ve spacáku tvoří louže vody. 

Déšť ustává, vítr pokračuje... a my všichni vylézáme úplně mokří ze spacáku, a navlékáme na sebe všechno, co naše krosny ukrývají. Nutíme děti k pohybu, aby jim nebyla zima a rychle se přesouváme do nejbližšího závětříte, kde si dáváme snídani v jehličí, a vedoucovskou poradu, kudy a kam vyrazíme dál.

Shodujeme se k nejrychlejší cestě zpět, do nejbližší vesnice a první autobusové zastávky, kde chytneme spoj zpátky.
Cesta zpátky vedla z docela prudkého kopce dolů s nádherným výhledem na okolí, kterého jsme se nemohli nabažit.

Cesta se bohužel neobešla bez úrazu, na jednom kluzkém kameni si zdravotnice podvrkla kotník. A k naší další smůle při příchodu na zastávku zjišťujeme, že autobus nám ujel před 5-ti minutami, a další jede až za notnou dobu.

"Děcká, batohy dolů! Zdravotnice počká s batohy na lavičce v zastávce, pro ni a bágly se potom otočíme autem. Zbytek cesty dojdeme, je to jen půl hodiny, to dáme!"

Po příchodu zpátky na faru všichni vyndavají skrz na skrz mokré útroby batohů na slunečná místa zahrady.

A když se den znovu schyluje ke konci, je čas jít spát, všichni mohou znovu usínat ve svých sluníčkem vysušených spacáčcích. :)