Pospíchej pomalu

Nestíhám... klasika. Už pět minut jsem měla být na cestě, abych přijela relativně včas. Pobíhám po domě a sháním věci na jednu hromádku. Věci, které jsem si měla v plánu brát s sebou, ale doposud jsem si je nepřipravila.

A kde mám mobil? Šla jsem s ním do kuchyně, pak jsem si ho na chvilku odložila na poličku, tam není... Šáhnu po prvním mobilu, který mám po ruce a zkouším se prozvonit. Vyhrává ode mě z pokoje, utíkám po schodech nahoru, vbíhám do pokoje a s pohledem na zvonící mobil, vesele se nabíjejíc, se mi vybavuje ten okamžik, kdy jsem se rozhodla mobil dát na nabíječku.

Uuufff... a ještě hledat klíče od auta (škoda, že nejdou prozvonit jako mobil). Klíče nacházím po dalším běhání a doptávání se členů rodiny, zda-li je někdo nepotkal.

Už není kam chvátat, protože stejně, tak jako tak, přijedu se zpožděním. Nasedám s věcmi do auta, a v klídku si šteluji nějakou hudbu do auta.

Poslouchám cestou písničky, některé si i zazpívám... jedu pomalu ("předpisově" - což je někdy úkaz nevídaný, protože mívám problém dodržovat rychlost v obcích), už nikam nepospíchám.

Během mého spěchu jsem si vzpomněla na tento anonymní článek, který jsem zahlédla na sociální síti Facebook, a ráda bych jej sdílela i zde.

Tomáš se podíval ještě jednou na tachometr právě ve chvíli kdy ho zachytil radar. Nestihl už zpomalit. 78 km/h přes obec. Bylo to už potřetí, co ho tento rok chytili.....

Policajt, který ho zastavil, vystoupil z auta a s blokem v ruce pomalu přicházel k Tomášovu autu.... "Je to Karel, nebo není?" Uniforma ho trochu změnila, ale opravdu byl to Karel z kostela.

Tomáš se vtiskl hlouběji do své sedačky. Bylo to horší než obvykle. Známý policajt z kostela, chytil známého z toho stejného kostela.

"Ahoj Karle. To je sranda, že se zase vidíme."
"Ahoj Tomáši." Karel se neusmál.
"Vidím, že si mě zase chytil, když jsem pospíchal domů, aby jsem viděl svou ženu a děti."
"Ano, je to tak." Policajt Karel se nezdál být svůj.
"Poslední dny jsem odcházel z kanceláře a už jsem byl v myšlenkách na zítřejším rodinném výletě, proto jsem tak pospíchal.Kolik si mi naměřil?".
"Sedmdesát".
"Ale Karle, počkej chvíli. Když jsem Tě uviděl hned jsem se podíval na tachometr. Myslím že jsem jel jen 60 km/h."

Tomáš se snažil při každé další pokutě víc a víc smlouvat. Celý nervózní se díval na svou přístrojovou desku.

Karel psal něco usilovně do bloku. Proč nechce vidět řidičák a papíry od auta, tak jako vždycky, pomyslel si Tomáš. Nedočkavě povídal dál: "Pořád je to na Tvém rozhodnutí Karle. Určitě jsem porušil dopravní předpisy, ale nemohl bys pro tentokrát přívřit očko?"

Karel psal dál, potom vytrhl papír z bloku a dal ho Tomášovi. "Děkuji", sarkasticky poznamenal Tomáš, nedokázal skrýt ve svém hlase zklamání. Bez jediného slova se Karel otočil a vracel ze zpátky ke svému služebnímu vozu.

Tomáš čekal a pozoroval ho ve zpětném zrcátku. Potom otevřel složený kus papíru a byl zvědavý kolik ho ten přestupek bude stát.

To je vtip?

Nebyl to žádný pokutový blok. A potom začal Tomáš číst:

"Milý Tomáši, měl jsem malou dceru. Když jí bylo pět, zemřela při dopravní nehodě. Jednoduše řečeno, ten chlap, který ji srazil byl zkušený řidič, ale jel moc rychle. Dostal pokutu, měl soud, a potom tři měsíce v lochu a potom byl ten muž zase volný. VOLNÝ, aby mohl obejmout své dvě dcery, které měl.

Já jsem měl jen jednu. Budu muset čekat až jí budu moci znovu obejmout v nebi. Tisíckrát jsem se pokoušel tomu muži odpustit. Možná, že jsem to i dokázal, ale na NÍ musím myslet stále, dokud budu naživu. I teď.
Dávej si prosím za volantem pozor, POSPÍCHEJ POMALU, Tomáši. Můj syn je to jediné co mi ještě zbylo.... zdravím Tě Karel."

Tomáš se otočil a viděl Karla odcházet. Ten se znovu vracel k policejnímu autu, nastartoval a odjel. Tomáš se na něho upřeně díval, dokud mu nezmizel z očí. Až po několika minutách se pomalu rozjel směrem domů.

Cestou poctivě dodržoval předepsanou rychlost, byl ostražitější a na přechodech pro chodce poctivě pouštěl chodce. Uvědomil si, že najednou dělá věci, na které nebyl zvyklý. V duchu se modlil a prosil o odpuštění, a když přišel domů objal svojí překvapenou ženu i obě dcery pevným stiskem.

Život je velmi cenný, zacházejme s ním proto svědomitě a opatrně.

Nikdy nezapomeňme, že auto se dá koupit vždy, ale lidský život nikoli.