Jak mě ušlapalo slůně

13. 9. 2017 8:00

Pro někoho může být toto vyprávění nudné a nezáživné. Pro mě bude tento příběh vzpomínkou, kterou bych si ráda chtěla uchovat, a sem tam si ji připomenout... :o)

 

Ležím v posteli a čučím na fosforeskující hvězdičky nad mou válendou. Je už skoro půlnoc, a ráda bych už spala. Cítím velkou únavu v celém těle, a mám podezření, že i můj mozek si vzal dovolenou. Leč liška mi ještě nepřišla popřát dobrou noc, proto se mi spánek vyhýbá, co to jde.

Převaluji se z jednoho boku na druhý. Chvíli ležím na zádech, chvíli na břiše... zkouším si dát pod hlavu více polštáře, potom méně. Nic... výsledek pokusů je neúspěšný.

Po nějaké delší době to už vypadá, že pomalu usínám... ráda se nechám unášet na vlně spánku. Podřimuji a usínám.

Najednou zaslechnu jakoby z dálky nějaký šramot a vrzání, které je hodně podobné otevírání dveří od sousedního "klučičího" pokoje. Ticho, a pak pleskání bosých nohou na dlaždicích chodby.... kdo to může být? Asi tuším, ale chce se mi spát. Zavírám oči, ale stále vnímám pomalu se blížící kroky z chodby, které se podezřele zastavují blízko dveří mého pokoje. Klika se pomalinku se svým specifickým nepopsatelným zvukovým projevem pohybuje dolů, a dveře se velmi opatrným pohybem, spolu s vrzáním, otvírají do sotva znatelné škvírky.

Někdo vklouzl do mého pokoje a slyším, jak se po koberci blíží ke mně. Postavička malého vzrůstu, asi trpaslík, ne? 

"Janííí? Spííš?" stojí s otázkou bráška Toník u mé postele. "Hmmm.., copak je Toníku?" (brouknu ze spaní, nic ještě netušíc)

"Já nemůžu usnout. Trochu se bojím, když je noc. Mohl bych zůstat u Tebe?" (už se derouce či dobývajíce pod mou peřinu, bez čekání na odpovědi, která přichází se zpožděním) "Tak pojď."

To už jen ten trpaslík u mě pod peřinou, a choulí se ke mě.

"Dobrou, Toníku."

"Jájo, řekneš mi, prosím, ještě pohádku?"

"Jakou pohádku?"

"Nějakou krátkou..."

"Tak, třeba tu o zvonečku?"

"Tu neznám, povídej..."

"Zazvonil zvonec, a pohádky je konec!"

"To je všechno? To ani nebyla pohádka."

"Toníku, já spím..."

"Tak mi zazpívej krátkou ukolébavku, a já už budu taky spát."

"Dobře..."

Hmmm... "Den už se sešeřil, už jste si dost užili. Tak hajdy do peřin, a néé abyste tam moc řádili. Zítra je taky den, slunko mi to dneska slíbilo. Přejte si hezký sen, a dál už nevím jak to bylo... Nánaná nána na na."

"Dobrou noc, Toníku."

"Dobrou."

 

Ráno mě Toník budí pusou na čelo, a snahou zlechtat mě. (šídlo, daří se mu to)

"Dobré ráno! Jak ses Toníku vyspal?"

"Mě se spalo u tebe moc dobře. A jak tobě? Zdál se ti nějaký sen?"

Ano, zdál se mi sen. Většinou sen do rána zapomenu, ale tenhle jsem si pamatovala velmi dobře i s následky. Hned jsem ho Toníkovi vyprávěla...
"Zdálo se mi, že jsem s tebou, Toníku, v zoologické zahradě. Šli jsme kolem venkovních výběhů pro hrochy, žirafy, šelmy,... A hele, támhle běží slůně! Moment, to slůně uteklo, a běží přímo k nám! Toníku utíkej! Nebezpečně rychle se blíží ke mě, už je od mě na jeden krok ...a pak jsi mě probudil."

"Takže jsem tě zachránil před slonem?"

"Ne, Toníku, nezachránil. Tím slůnětem jsi byl ty!"

 

Ano, Toník... To bylo to slůně, které mě celou noc kopalo a šťouchalo do žeber.

Když jsem se ráno probudila, opravdu jsem se cítila, jak kdyby mě nějaké slůně ušlapalo.

Ale to probuzení! Probuzení pusou na čelo (a lechtáním)... to opravdu za ušlapání slůnětem stálo! :o) 

 

 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

inspra Usměvavý slůňátko. :-) Hezká fotka.

Ivka-Iva-el Krásné!

Jana Knosová Děkuji! :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz