Loučení s mobilem

"Není škrábnutí jako škrábnutí, některé odřeniny vnitřně bolí více než jiná povrchová zranění, přestože se vám vlastně nic nestalo."

Tak tato myšlenka mě napadla před cca 4 lety, když se můj mobil, chudák, proletěl vzduchem a udělal dva kotrmelce na silnici. Ano, přestože je dotykový, tento karambol přežil, měl jen o jedno škrábnutí a odřeninku více... a nějaký čas jsem si na jeho zranění zvykala.

Čtyři roky uplynuly jako velká voda, a za tuto dobu jsem s mobilem prožila krásné veselé i smutné chvíle. Pádů a vlastních rozsypání na tři kousky za tuto dobu zažil nesčetně, a přes všechny jeho úrazy jsem se na něj mohla spolehnout. Dělal mi společnost na každém mém kroku.

Po celou dobu našeho společného žití se koukal na svět mým pohledem, co by amatérky fotografky, a zachycoval krásné momenty života lidí, zvířat, přírody i neživých věcí.

Zachycoval nejen obrázky, ale i všechny moje psané myšlenky, nápady, pocity a nálady.

Byl to "kámoš" do nepohody.

Byl? Ano, byl.

Stářím chudák zblbnul... přestal mi správně ukazovat hodiny, nechtěl mi dovolit zavolat rodině, odmítal se zapnout/ nebo vypnout.

Když jsem mu jasně dala najevo, že chci ráno vstávat (6 různých časů, to prostě musí vyjít), tak to tupě ignoroval a nechal mě spát dál (ani jeden nezazvonil), tak moc mě měl rád.

Domlouvala jsem mu, aby neblbnul, ale nedal si říci.

Nu nic, svého si už prožil dost, nastal čas se s ním citlivě rozloučit.

Čeká na něj křemíkové nebe.

Budeš mi chybět, kámo!