Pane, prosím!

Po dnešním přihlášení na signály jsem zaregistrovala spoustu proseb o modlitby.

Některé byly opravdu naléhavé, cítila jsem z nich strach a zoufalství.

V průběhu dne jsem si do poznámek v mobilu uložila úmysly, na které bych ráda v modlitbě vzpomněla.

Plánovala jsem si, že poté co zavřu obchůdek navštívím přítele, ale stále jsem cítila potřebu najít si klidnou chvilku s Pánem. Zastavit se, vydechnout, na minutku si odpočinout a svěřit Pánu v modlitbě všechny ty lidi, kteří mají nějaké trápení/starosti.

Vzpomněla jsem si, že v kapličce Panny Marie bývá v pondělí mše. Vydala jsem se ke kapli rozhodnutá, že se tam na minutěnku zastavím k modlitbě a budu pokračovat dál. Chvilinku po mém příjezdu se objevila paní na kole s klíči, takže jsem si mohla nerušeně sednout do zadní lavice. K ruce jsem si otevřela pomocný mobilní zápisníček s úmysly, abych si je mohla připomenout, a započala jsem vzpomínat nad uplynulým dnem a vším tím, co jsem dnes mohla prožít, a nad tím, co prožívají lidé okolo mě.

Do kapličky se po chvilce začali scházet lidé, a usedat do lavic. Najednou mě v modlitbě vyrušil rozzlobený hlas stařenky, jestli bych je ráčila pustit sednout do lavice. Vykolejená a zmatená, jsem nechápala, o co jde, když je ještě polovina lavic úplně prázdná. "Tady sedáváme na každé mši"... áha, nepsaný zasedací pořádek. Jelikož jsem seděla na kraji, a plánovala jsem se za chvilinku vypařit, tak jsem si bez komenářů stoupla dozadu za lavice a pustila jsem paní sednout.

Pomalinku se začíná schylovat k začátku mše, a do středu zájmu (do zorného pole) se mi dostává text mariánské písně, který byl na lavici opomenut. Pročítám slova krásné písně k Panně Marii, a hlavou mi jde myšlenka, že asi pomalu vyrazím dál. 

"Ahoj, Jájo! Nepřečetla bys, prosím, čtení a žalm?" oslovuje mě s úsměvem kaplan. Aniž bych nad tím přemýšlela, říkám "ano", a je rozhodnuto, zůstávám na mši. :) 

Začítám se do prvního čtení, během kterého mě znovu vyrušuje ta stejná stařenka, tentokráte s omluvou a nabídkou volného místa v lavici k sednutí. "Omlouvám se, já jsem si myslela, že tady jen chytáte pokémony." Cóžé? V ten moment jsem byla trochu dotčená a trochu ohromená (trochu pobavená a trochu zamyšlená), opravdu jsem netušila, jak na toto mám zareagovat... "To se nic neděje." "Jejda, opravdu?"

(Že by nový mezigenerační předsudek? Když zahlédnete mládež s chytrým telefounem, tak automaticky chytá pokémony?)

Pokračuji, už nerušená, čtením Žalmu, který patří k mým oblíbeným. V kratší verzi bych jej publikovala třemi větami... "Vyslyš moje prosby, k tobě o pomoc teď volám. Hospodin je má síla, je můj štít, mé srdce v něj doufá. Požehnán buď Hospodin, že vyslyšel mé prosby!"

Unavená po celém dni kráčím k ambonu... "Pane, prosím, stůj zde se mnou. Dej, prosím, pokoj mému srdci, abych Tvé slovo správně hlásala ostaním."

Pane, prosím...