Zimní klouzání

Zima je specifická tím, že Vám je zima, mrzne, padá sníh, a všude to prostě a jednoduše klouže. To není nic nového, všichni to dobře víme. Ale stejně jsou pak momenty, okamžiky, kdy se divíme, když nám to někde na silnici uklouzne.

A takové jedno brzké ranní udivení jsem si prožila i já, dneska.

Bylo to pozdě v noci, brzo ráno... tma, zima, únava převládala nad celou vískou, kde právě dohrála poslední plesová píseň. Obsazenctvo urbanovského hasičského plesu se začalo rozcházet, a rozjíždět do svých domovů. I já jsem vyfasovala klíče od auta, a začala jsem odvážet veselé členy rodiny domů "po tlupách".

Všechno se zdálo být v pohodě, silnice byly čisté, tlupy členů se vcelku plynule naloďovali do útrob auta, a vidina brzkého spánku se pomalu stávala skutečností.

S poslední tlupou (bylo náš pět) jsme měli jet domů oklikou, se zastavením v Ořechově.

Do Ořechova vede krásný, postupně stále stoupající kopeček, ze kterého jsou nádherné výhledy na okolí. Do ořechovského kopce jsem již jela nesčetněkrát, a tak mi na tomto počinu nepřišlo nic závadného. Nutno podotknout, že tato silnice čistá, bez sněhu, v zimě rozhodně není. Naopak je to jedna z těch silnic, které se udržují sporadicky, jelikož nejsou hlavním tahem, nýbrž jen takovou "spojovačkou", zkratkou mezi vískami.

Ještě jsme nevyjeli ani ze vsi, a nacházeli jsme se v stoupání do kopečka. Prvních pár metrů kopce bylo v pohodě, ale najednou auto začalo vytáčet do vysokých otáček, kola hrabala na místě a nehli jsme se ani o píď.
Nu, což naplat, tak se budeme muset couvmo vrátit do vsi. A právě v tuhle chvíli nastal kámen úrazu... kousek cesty dolů byl v pohodě, ale najednou auto uklouzlo více ke krajnici silnice, a to už jsme byli jedním zadním kolem v pochybné situaci. "Do háje" znělo ze všech stran. Doufám, že jsme tady neuvízli... proběhlo mi hlavou, a jakožto řidič vozidla jsem se pokusila o popojetí dopředu, otáčky mi nadávaly, kola se protáčela, a auto se pohnulo o minimilimetřík nahoru, ale asi o dalších deset cenťáků na šikmo... super, přesně tohle jsem nechtěla.
Začala jsem přemýšlet, komu bych dyžtak volala, kdybych uvízla úplně... po vyhodnocení situace, že místní hasičský sbor, či traktoristé by dnes rozhodně nebyli schopní nás vytáhnout, mi hlavou bleskla myšlenka...

Pane, prosím, pomož nám.

"Vystupovat!" zavelel člen posádky a vystoupil do sněhové závěje. Všichni okamžitě vyskákali z auta, a já znovu zkusila popojet s autem trochu výš, abych pak mohla stočit kola na druhou stranu a dostat se dál od krajnice... huráá, povedlo se! Zase jsem všema čtyrma kolama pevně na kluzké silnici, a již více než opatrně docouvávám k rozcestí. Tam čekám na svou posádku, která se již opět může nalodit a se silným zážitkem z cesty se vydáváme bezpečnější trasou domů.

Nu, co k tomu dodat?

Děkujeme Ti, Pane!