Žopedku, vzpomínám!

Žopedku, vzpomínám!

Ať je ti vrakoviště lehké, brzy se dočkáš křemíkového nebe!

Vzpomínám… to je to auto!

To je to auto, ve kterém nás jezdilo víc než pět.

To je to auto, které přes všechny své nehody jezdilo krásných 18 let s naší rodinou na výlety.

To je to auto, se kterým jsem měla svou „první bouračku“.

Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Bylo léto a měla jsem jet do Telče. Docela mě tlačil čas a doma jsem nemohla najít klíče od Žopedka. Po další zdržovačce s hledáním klíčů jsem si řekla, že už není kam chvátat.

Nastartovala jsem Žopedka, pustila si přes rádio písničky ze svého mobilu, a pomalu odjížděla od domova. Od nás ze vsi vede silnice na Telč do kopečka mírně do zatáčky, ve kterém se nerada potkávám s jiným autem, proto jsem raději jela do kopce pomaleji a při kraji. Akorát jsem zrovna zatáčela doprava do zatáčky, když najedou odněkud zaznělo „rup“ a „prásk“.

Auto zastavilo a ani o píď se nehlo… Mírně se zhouplo na levou stranu. „Do háje! To jsem asi píchla kolo.“ Hlavou se mi promítaly scénáře, co budu dělat.. Budu volat taťkovi? Jde vyměnit kolo v kopci? Nechám auto na straně, pod kopec dám trojúhelník a vezmu si doma druhé auto?

Po vystoupení z auta mi došlo, že situace je trošičku vážnější, než jsem si myslela. Kolo vepředu na straně u řidiče jsem nepíchla, neboť mi rovnou celé upadlo. Koukala jsem na to, a v duchu děkovala Pánu, že mi kolo neupadlo třeba před Telčí na dlouhé rovince, kde rozhodně rychlostí pod 50km/h nejezdím (nebo v jiných místech, kde by to mohlo způsobit karambol nejen mě, ale i okolním náhodným projíždějícím). 

To je to auto, se kterým jsem se v zimě "klouzala".

To se tak v zimě na namrzlých silnicích stává. Pamatuji si mé první sklouznutí s autem, čerstvě po autoškole. To byla taková ta zima bez sněhu, závěrečky jsem dělala v prosinci. Týden před závěrečkami napadly tuny sněhu... kalamita hadr. Domluvila jsem si tedy ještě jednu jízdu, abych si to zkusila na sněhu. Po půl hodince ježdění městem instruktor navrhnul, jestli si nechci zkusit "zasmykovat" na sněhu na parkovišti. Wauu... jasně, že chci! Dojeli jsme na velké centrální parkoviště, které bývá určené autobusům, leč v totu dobu prázné a plně vyhovující našim klouzacím manévrům.

Tato škola smyku, byla tím neužitečnějším z posledních jízd, čemu jsem se mohla naučit. Díky autoškole jsem s žopedkem při smyku v zatáčce nanarazila do plotu, či jiných okras kolem silnice, ale vymanévrovala jsem auto ze smyku a krasojízdou bez úhony dojela na místo určení.

Je to naše hromový auto!

Nejednou byl u tohoto auta prasklý výfuk, a svým mohutným řevem varoval sousedy: „Pozor, sousedé se vrací domů!“ Kamarádi se smáli našemu vytuňenému autu… někdo si to nechá tunit účelně, my máme tuning omylem.

To auto, které jiskří radostí, když předjedete kamaráda!

Cestou ze spolča jsem předjela na dlouhé rovince kamaráda, který mi celý vyděšený volal: „Jájo! Za Vaším autem lítají jiskřičky!“

To je to auto, které nejde odcizit!

To auto, které mi chtěli kamarádi na setkání „ukradnout“.

„Ty nebudeš zamykat? Nebojíš se, že ho někdo ukradne?“

„Néé, proč? Tohle auto ani nikdo nenastartuje...“

„Kecáš…“

„Na, vem si klíčky a zkus to!“

„Děláš si srandu? Vždyť ti s tím autem odjede!“

„Ne, nedělám si srandu.. neodjede. To auto je na kód, který když nezadáš, tak ani nenastartuješ.“ :D

To je to auto… náš hrdina!

Nejúžasnější, nejlepšejší, plné zážitků a vzpomínek.

Vzpomínek na dětství, na výlety, na první řidičské zkušenosti.

Z Žopedka se stalo auto na ryby a na cesty do lesa.

Teď už není ani tímto autem.

Bude mi chybět.

Byl takovým bezduchým členem naší rodiny, a hromovým kámošem i do nepohody.

Žopedku, budu vzpomínat!

https://www.youtube.com/watch?v=awAgAgY-sX4